Mé vzpomínky na poválečná léta

Devastace rodného kraje po druhé světové válce

Musím se ve vzpomínkách vrátit do mých dětských let, kdy se začal živelně budovat "lepší zítřek" a jak se všude hlásalo, bourat svět starý a budovat nový - lepší. Tragédie této politiky spočívala v tom, že o osudech občanů, kulturních památek a veškerého dění většinou rozhodovali lidé bez základního vzdělání. Mnohým činilo veliké potíže se správně podepsat. Se starým světem dovedli zatočit skutečně bohatýrsky. Likvidovaly se překrásné historické budovy, sochy, obrazy, starobylý nábytek, zámecké parky, atd. Vše bylo buržoazní svinstvo a muselo být proto "po zásluze" zničeno. Tupá zášť a nenávist ke všemu krásnému co z lásky a úcty pro svůj domov vytvořili naši předkové pro časy přítomné i budoucí, dovedli bez jakéhokoliv svědomí zničit. Barbaři dobře věděli, že po zničujících nájezdech žádný trest nepřijde. Žádné zákony pro ochranu krajiny neexistovaly, ani ty morální. Zběsilé útoky zlatokopů na sakrální či šlechtická sídla a nejen na ně, zanechaly po sobě nesmírnou spoušť. Nic jim nebylo svaté. Všude se hledalo zlato, drahé věci, poklady. "Co nemohu potřebovat ani zpeněžit, to musím alespoň zničit". Odvěký to zákon nekulturních barbarů.

Když nahlédneme do minulosti, tak vše již tady mnohokrát bylo. Moudrý Seneca za antických časů pronesl tuto větu: "Národ, který si neváží své minulosti, nechápe svoji přítomnost a běda s jeho budoucností". Tisíce zničených historických památek a celé krajiny jsou bohužel důkazem o pravdivosti těchto moudrých slov. Jako sedmiletý chlapec (1945) jsem byl svědkem ničení kulturních hodnot nejen v naší vsi. Ještě v roce 1945 patřil linhartovský zámek i po vyhoření v roce 1943 a provizorní opravě střechy mezi stále hezké objekty se slušně zachovalým interiérem a jeho areál byl kvetoucím parkem s udržovanými cestičkami, okrasnými dřevinami, altánky, sochami a vodotrysky. Za necelých pět let zůstaly z této nádhery jen zubožené trosky.

Neúcta k výtvorům a odkazům našich předků byla neuvěřitelně otřesná. Lidem přicházejícím osidlovat tento region byla tato po staletí vytvářená kultura cizí. Vše pro ně bylo jen německé a "zasloužilo" si proto důkladnou likvidaci. Nechápali, že v každém, kdo zde v této zemi žil a žije, koluje krev keltská, slovanská, germánská, galská, a že se zde prolínala různá historická období, která zde zanechala svoji kulturu jako nesmazatelnou pečeť, že zde žili lidé, kteří ji vytvářeli a musíme proto po pravdě o nich hovořit jako o našich předcích. Mějme proto v hluboké úctě jejich díla. Ze šlechty - nositelky vzdělanosti se přes noc stala vykořisťovatelská třída nepřející chudému lidu. Vítězný pracující lid dostal do rukou železnou metlu, aby s důkladností zametla na smetiště dějin "temnou minulost". Ve své naivitě se cítili všemocnými pány, ale ve skutečnosti jim nakonec nic nepatřilo, neboť bylo zrušeno soukromé vlastnictví. Vychytralá to politika novodobých komunistických pánů. A tak začala v naší historii devastace krajiny a duchovní život mnoha lidí se vytratil a zůstali v temnotě myšlení po zbytek svého života. Následky byly pro celý národ strašné, zničující. Škoda, že se lidstvo nikdy nepoučí z chyb minulých a neřídí se moudrým výrokem, jenž pronesl filosof Seneca: "Principis obsta, medicina paratur" (zlu lze čelit jen v počátcích, pak je již pozdě na výrobu léků)

Heřman Menzel (2007)